My lidé máme s našimi nejbližšími příbuznými společných mnoho znaků. Jedním z nich je i to, že na rozdíl od klasických opic, primáti nemají ocas. To se může zdát zvláštní – při pohybu mezi stromy by byl přeci výhodou, jak ukazují příklady právě opic. Přesto jej u žádného druhu primátů nenajdeme.

Není to však tak, že by jej nikdy neměli. Kostrč samotná představuje zbytek ocasu, kterým se naši vzdálení předkové honosili. Je tedy zajímavé se podívat, proč jsme o něj, spolu s našimi příbuznými, přišli. U lidí žijících na savaně to dává smysl, ale proč jej nemají například šimpanzi, kteří obývají tropické pralesy?

Důvodem je to, že ve skutečnosti pro naše dávné předky začal představovat poněkud nevýhodu. Jistě, mohl sloužit jako jakási pátá končetina, avšak když si primáti osvojili svůj typický způsob chůze, začal při pohybu spíše překážet. Navíc se ukázalo, že dlouhé chápavé ruce a nohy k pohybu mezi stromy naprosto dostačují.

I to je důvod, proč jedinci se stále kratším ocasem byli čím dál úspěšnější, což nakonec vedlo k tomu, že ocas nakonec postupně ztratili, až z něj zbyla jen kostrč. Když se pak od ostatních primátů oddělili lidé, kteří namísto lesa začali žít na savaně, ani oni jej nepotřebovali.

V přírodě totiž ocas slouží primárně k vyvažování. A ačkoliv lidé nemají nejvíce vybalancované tělo na světě, ocas by nám rozhodně nepomohl. Podobně jsou na tom i ostatní lidoopí, byť ti jsou na tom s rovnováhou podstatně lépe.

Ačkoliv tedy hodně lidí přemýšlí o tom, jaké by to bylo mít ocas, je to v současné době pouze fantazie. K tomu, abychom jej my či jiní bezocasí živočichové získali, není evoluční tlak. A dokud tomu tak bude, situace se zkrátka nezmění.

Útěchu můžeme najít v tom, že jej prostě a jednoduše nepotřebujeme, podobně jako šimpanzi či gorily, pro které by byl dokonce detrimentální. Jedná se tedy ve skutečnosti o evoluční výhodu – alespoň pro danou skupinu živočichů.

My lidé máme s našimi nejbližšími příbuznými společných mnoho znaků. Jedním z nich je i to, že na rozdíl od klasických opic, primáti nemají ocas. To se může zdát zvláštní – při pohybu mezi stromy by byl přeci výhodou, jak ukazují příklady právě opic. Přesto jej u žádného druhu primátů nenajdeme.

Není to však tak, že by jej nikdy neměli. Kostrč samotná představuje zbytek ocasu, kterým se naši vzdálení předkové honosili. Je tedy zajímavé se podívat, proč jsme o něj, spolu s našimi příbuznými, přišli. U lidí žijících na savaně to dává smysl, ale proč jej nemají například šimpanzi, kteří obývají tropické pralesy?

Důvodem je to, že ve skutečnosti pro naše dávné předky začal představovat poněkud nevýhodu. Jistě, mohl sloužit jako jakási pátá končetina, avšak když si primáti osvojili svůj typický způsob chůze, začal při pohybu spíše překážet. Navíc se ukázalo, že dlouhé chápavé ruce a nohy k pohybu mezi stromy naprosto dostačují.

I to je důvod, proč jedinci se stále kratším ocasem byli čím dál úspěšnější, což nakonec vedlo k tomu, že ocas nakonec postupně ztratili, až z něj zbyla jen kostrč. Když se pak od ostatních primátů oddělili lidé, kteří namísto lesa začali žít na savaně, ani oni jej nepotřebovali.

V přírodě totiž ocas slouží primárně k vyvažování. A ačkoliv lidé nemají nejvíce vybalancované tělo na světě, ocas by nám rozhodně nepomohl. Podobně jsou na tom i ostatní lidoopí, byť ti jsou na tom s rovnováhou podstatně lépe.

Ačkoliv tedy hodně lidí přemýšlí o tom, jaké by to bylo mít ocas, je to v současné době pouze fantazie. K tomu, abychom jej my či jiní bezocasí živočichové získali, není evoluční tlak. A dokud tomu tak bude, situace se zkrátka nezmění.

Útěchu můžeme najít v tom, že jej prostě a jednoduše nepotřebujeme, podobně jako šimpanzi či gorily, pro které by byl dokonce detrimentální. Jedná se tedy ve skutečnosti o evoluční výhodu – alespoň pro danou skupinu živočichů.