Inkluzní vzdělávání v základu znamená, že se do jedné třídy kromě zdravých dětí dostanou i děti s nejrůznějšími formami handicapu. Tedy například autisté, děti s poruchou soustředění nebo na vozíčku. Zkušenosti ukázaly, že pokud školáci mezi sebou postižené děti mají, tak jsou pak tolerantnější, když se s nějakým typem postižení setkají v dospělosti. Nejen to, navíc obvykle vědí, co dělat. Pokud strávily devět let v jedné třídě s dítětem na vozíku, je docela slušná šance, že budou schopni jako dospělí vozíčkáři účinně pomoci. Existují i případy, kdy se celá třída naučila znakový jazyk, aby si mohli „popovídat“ se svou hluchou spolužačkou.
 
Mnoho dospělých má ale obavy, že zejména přítomnost dětí s mentálním hendikepem bude jejich nadanější spolužáky brzdit. Není žádným tajemstvím, že například děti s poruchou soustředění potřebují více času a pozornosti než zbytek třídy. Někde to řeší asistenti, ale najdou se i děti, kterým by možná opravdu bylo lépe ve specializovaném prostředí,v menší třídě a s individuálním přístupem.

Například mnoho rodičů dětí s těžkým autismem si uvědomuje, že jejich dítko do „obyčejné“ školy nikdy chodit nebude, a ani po tom netouží. Násilné rušení fungujících zařízení, je-li o ně zájem, není na místě, a stejně tak je nesmysl snižovat jim ve jménu začlenění už tak skromnou podporu. Úspěšná inkluze nemusí být absolutní, ani neznamená rušení speciálních škol. Jde jen o to, posoudit každý případ samostatně, a vzít v úvahu názor rodičů i dětí samotných.
 
Děti jsou jako houby. Absorbují, co je okolo nich, adaptují se, a přejímají naše postoje a názory. Pokud je tedy naučíme, že to, že je někdo jiný, neznamená, že je horší, přijmou to. Naopak pokud je naučíme, že jiné znamená automaticky špatné, zařídí se podle toho. Inkluze by tak měla být hlavně o boření předsudků, a o tom, najít ideální řešení pro každého.